Miroslava Toderišku možná znáte jako vedoucího obchodního domu v Košicích. Méně z vás ho ovšem zná jako zapáleného sportovce, který ve volném čase rád běhá. Náš rozhovor se točil nejen kolem jeho největšího koníčku.
Byl jsi od mládí veden ke sportu?
Dá se říct, že jsem byl sportovní dítě. Chodil jsem tancovat. Začínal jsem v 8 letech. Když jsem byl sedmák na základce, tak se mi strašně líbilo jedno děvče a kvůli ní jsem začal ještě se 4 spolužáky chodit do tanečních. Všichni odešli a já jsem tam zůstal do 15 let. Učili jsme se standardní i latinskoamerické tance. Celkem mě to bavilo. Potom se mnou začala cloumat puberta a přestal jsem.
Jezdil jsi i na závody?
Ano, ve Vídni jsem dokonce vyhrál 3. místo ve valčíku.
To byl tvůj první sportovní zážitek?
To byl první sport, na který jsem chodil pravidelně. Jinak jsem byl jako všechny děti. Jakmile jsem přišel ze školy, taška letěla do kouta a šel jsem hrát fotbal nebo basketbal. Když byla zima, hrál se hokej.
Vím o tobě, že rád běháš, v říjnu jsi dokonce běžel maraton, jak jsi dopadl?
Řekl bych, že neúspěšně…
Co znamená neúspěšně?
Doběhl jsem v čase 4:08. Doufal jsem, že to zvládnu do 3:45. Člověk míní, maraton mění. Po dvou kilometrech jsem se chytil vlajkonošů, kteří tě dovedou do cíle v čase 3:30. Říkal jsem si, natrénováno máš, tak pojď. Držel jsem tempo 4:59 na 1 km a myslel jsem, že to zvládnu.
Sice jsem si udělal osobák na půlmaraton, ale tohle byl maraton.
Po 23 km jsem věděl, že už je to špatné. Na 27. km jsem dostal křeče. Málem jsem volal ženě, že to vzdávám. Nakonec jsem to nějak dopajdal do cíle. Po závodě jsem byl znechucený, ale zároveň jsem hned hlásil ženě, že příští rok jdu znovu. (smích)
Vážně, co tě k tomu motivuje?
Pro mě je to další výzva. Zjistil jsem, že tohle byla hranice, za kterou už nepůjdu. Když jsem viděl na posledních 2 km běžce, kteří odpadli, jak je odvážejí na nosítkách, tak byl můj cíl to nevzdat. Představil jsem si svých 102 kg, které by měl někdo odnést! Musel jsem na ně brát ohled. (smích)
Kolikátý to byl tvůj maraton?
Druhý. Minulý rok to byl můj první. Kvůli covidu se akce nekonala, takže jsem si ho odběhl jen v lesíku s kluky. První oficiální jsem chtěl zaběhnout s lepším časem, což se ale nepodařilo.
Každopádně klobouk dolů, že jsi to zvládl. Odkdy sportuješ cíleně na výkon?
Na výkon až běh. Před tím jsem se věnoval thajskému boxu, což byla úplně jiná disciplína. Ten jsem dělal zhruba 2,5 roku. Vždy mě na tom bavila ta tvrdá dřina, ale neměl jsem hlavu na to jít do ringu. Absolvoval jsem 3 zápasy a nedopadlo to dobře. Ale ten záhul v trénincích, to bylo super, to mě vždy bavilo. Každý trénink se zahajoval během, což byla vlastně má první běžecká zkušenost. Naplno jsem začal běhat až v Košicích. Zprvu jsem běhával sám, ale štvalo mě, že se mi nezlepšovaly časy. Potom mě kamarád vzal do skupiny Active life a začal jsem běhat pravidelně. Přeš léto ještě organizovali akce Poznej během Košice. Každý týden v létě se v úterý a čtvrtky běhá v jiné části Košic. Jsou 2 trasy, jedna kratší, druhá delší. Hodně lidem to pak dává tu pravidelnost.
Viděla jsem, že běháš v tričku Möbelix.
Stále běhám v tričku Möbelix, už dlouhé roky. Mám tu firmu rád. Budu ji všude prezentovat, i když tričko jsem si musel sehnat sám. (smích)
S tím budeme muset něco udělat. Kvůli běhu jsi měl i nepříjemné zdravotní problémy, jaké to pro tebe bylo období?
Měl jsem ostruhy na patách. Nejhorší bylo, že ať jsem podstoupil jakoukoliv léčbu, nic nepomohlo. Po třičtvrtě roku s tímto problémem jsem záviděl manželce, že ráno vstane a prostě jde. Já se přidržoval o stěnu a zvažoval, jestli ten první krok udělat, nebo ne. Nakonec mi to dala do kupy jedna léčitelka. Byl jsem u ní 3x a najednou ostruhy zmizely. Nechápu jak, ale neměl jsem je.
Jaký to byl pocit, když jsi mohl zase s během začít?
Pro mě je sport kvalitní vyplnění volného času. Běhám ráno před prací. Otevíráme v 10, takže zavezu dceru do školy a jdu běhat. Nevím, co jiného bych měl ty dvě hodiny dělat. Pít kávu? (smích)
Kdy jsi k běhu přidal plavání?
Jeden známý trénoval triatlon a přesvědčil mě, ať to zkusím, že to bude další level. Proto jsem se musel naučit plavat. Zaplatil jsem si 10 tréninků s trenérkou, aby mi dala základy. V bazénu jsem býval už v 7 ráno. Plavat jednou týdně ale nestačí, tak jsem chodil i sám. Nejsem špičkový plavec, ale posun je značný. Dřív jsem amatérským stylem odkrauloval 50 metrů a na druhé straně bazénu bylo málem po mě. (smích) Ve finále jsem si za hodinu odplaval 2300 metrů a šel do práce.
Baví tě pořád trénovat?
Baví mě a vždy bavilo. V kalendáři mám běh 5x týdně a to uběhnu, ať se děje cokoliv. Je to průběžná příprava na maraton. Ve městě rád běhám se sluchátky, při tom poslouchám podcasty, úplně vypnu hlavu. A když běhám v přírodě, to je paráda. Krásně tím ventiluju veškerý tlak. Je jedno, co mám zrovna v hlavě, jakmile doběhnu, tak se směju, je to skvělý pocit.
Běháš opravdu pořád, i když jsi nemocný?
Díky otužování nebývám nemocný.
Co tě k otužování přivedlo?
Inspiroval mě kolega z běhání. Začal jsem před třemi lety. Bylo to v září, voda v jezeře měla asi 17 °C. Sešla se tam skupinka otužilců a já se k nim přidal. Ledovou sprchu bych nedal, ponořit se do studené vody je mnohem lepší. Navíc je nás parta 8 lidí, ve vodě si vykládáme vtipy a ta čtvrthodina uběhne jako nic. Jak se ochlazuje voda, zvykáš si na chlad i ty. V zimě prostě vezmeš sekerku, pilu a jdeš. Je to relax.
Vybavíš si největší mráz, kdy jsi byl ve vodě?
V sezóně 2018 jsme řezali led neustále. Jednou jsem měl 40 cm dlouhou motorovou pilu, a přesto jsme se k vodě neprořezali. Led byl silný kolem 50 cm. Vybírali jsme ho asi 2 hodiny, než se objevila voda. Tehdy to bylo asi nejhorší, venkovní pocitová teplota -25 °C, voda 1 °C.
Očividně vyhledáváš extrémy. Viděla jsem, že jsi běžel štafetu od Tater k Dunaji.
Ano, tu běháme skoro každý rok. Je to 355 km, běhá nás 12, a ty máš vždy jeden úsek o délce 10-12 km. Jede se 2 auty, jsou dvě 6členné skupinky. Jedno auto vysadí běžce, který běží, pak musí dojet tam, kde doběhne a jde na řadu další. Když odběhne celé auto, tak ho střídá druhé. Začíná se ráno v 9 a dobíháš další den okolo 4. hodiny. Běžíš i přes noc a spíš maximálně hodinu a půl.
To zní hodně náročně.
Každý rok si říkám, proč to vlastně dělám? Jsem špinavý, smradlavý, když byl covid, tak ani sprcha nebyla, člověku je potom úplně všechno jedno. (smích)
A proč to tedy děláš?
Protože mě to baví. Sport potřebuji k životu. V práci je toho hodně a při sportu vypínám. A navíc mám skvělou partu lidí, se kterou běhávám.
Dává ti sport něco i do pracovního života?
Dává mi disciplínu a odhodlání. Tělo toho vydrží hodně. Na maratonu jsem byl úplně vyčerpaný, málem tě berou na nosítkách, ale doběhneš až na konec.
To samé se pak dá přetavit do práce, do které také dáváš stejné úsilí jako do sportu.
Očekáváš to samé od svého týmu na pobočce?
Určitě ne. Každý z nás je jiný, a tak k tomu také přistupuji. Sport je individuální záležitost, každý má limity jinde. Stejně jako v práci. S tím rozdílem, že po lidech v pracovním týmu nemůžeš dupat tak, jak v tom sportovním. Je třeba se naladit na jejich vlnu, jinak to nejde.
Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho štěstí nejen při běhání.