Téměř každý z nás má nějaký zajímavý koníček, který ho naplňuje. Pro Martinu Kincovou z brněnského Möbelixu je to členství ve sboru dobrovolných hasičů, kde dělá starostku. Zeptali jsme se jí na několik otázek souvisejících s jejím zájmem.
Jak dlouho jsi u hasičů?
15 let. Dostala jsem se tam díky mému synovi. Od malička chtěl být profesionálem a začínal u dobrovolných hasičů. Já jsem pro malé hasiče zprvu dělala svačiny, později s nimi jezdila vařit na soustředění a na tábory. Jelikož jsem se zúčastňovala všech velkých akcí, udělali ze mě kronikářku. Shodou okolností před sedmi lety odstupoval starosta a mě na výroční valné schůzi zvolili na jeho místo. Hlasovalo se, já jsem do toho jít nechtěla, nikam jsem se nehrnula. Ale zadařilo se a ve funkci starostky jsem už 7. rok.
Co znamená být starostka?
Stěžejní záležitosti řeší velitel, kdežto starosta je statutární orgán. Velitel je můj syn. Jsme takový rodinný podnik. (smích) Také spravuji účet, protože dělám ještě hospodářku. Přese mě chodí veškeré účetnictví nebo dotace.
Máš jako starostka nějaký hasičský výcvik?
V podstatě ne. Jsem jen čistě úřední osoba.
Říkala jsi, že se hodně věnujete dětem…
Ano, naše činnost je hlavně o dětech, nemáme vlastní výjezdní jednotku. Občas mi sice někdo zavolá, že má na balkóně vosí hnízdo. Nebo nedávno volala paní, která chtěla nahlásit založení ohně, když někdo na zahradě opékal buřty. Můj telefon si lidi asi dokáží najít. Vozový park máme ale slušný: sanitku, Avii a Furgona na převoz dětí na závody. Jako jediní z celého Brna máme více družstev. Takže když přijedou Vinohrady na závody, tak to je sakra poznat.
S dětmi tedy jezdíte na závody?
Máme hasičský kroužek a provozujeme požární sport. Vychováváme mladé hasiče. V našem sboru jsou dokonce 2 profesionálové. Jelikož nejsme výjezdní jednotka, tak spolupracujeme s Židenicemi, což výjezdní jednotka je. Tam odcházejí 15leté děti, aby si vyzkoušeli i službu a výjezd.
U vás ve Vinohradech jde tedy spíše o vychovávání nové generace hasičů?
Ano. První děti v oddílu začaly, když jim bylo 8. Teď jim je 22 a jsou vedoucími a vedou ty malé. Takže jsme si vychovali svou generaci.
Jaká je historie vašeho sdružení?
SDH Vinohrady založily moje děti společně s partou, která začínala v Králově Poli. Když vyrostly, nebyly spokojeni s tamním vedením a založily vlastní sbor ve Vinohradech. Musím přiznat, že jsem jim moc nevěřila, ale zvládly to. Hasičské „geny“ máme asi v rodině. Už moje prababička s pradědou založili sbor ve vesnici na Vysočině, kam jezdili na chalupu. Funguje dodnes.
Tvůj syn je profesionální hasič?
Můj syn a můj zeťák jsou profesionálové. Jak jsem zmiňovala, syn začínal v Králově Poli, pak s partou založili Vinohrady, které mají dnes 80-90 členů.
Kolik let dělá syn hasiče?
10 let určitě.
Jak vnímáš jako máma, že tvé dítě má takto nebezpečné povolání?
Už jsem si asi zvykla. Ale když slyším, že se někde stalo neštěstí, tak si uvědomím, že to mohl být on. To je hodně nepříjemné.
Dá se proti strachu vytvořit jakási vnitřní obrana, abys to neustálé nebezpečí nevnímala?
Strach samozřejmě mám, ale není to tak hrozné. Dnes už mi syn ani nehlásí, že je v pořádku. Když ale jedou na velkou akci, tak to víme dopředu, a to pak chci, aby mi dal vědět. Naposledy to bylo v červnu, když bylo tornádo na jihu Moravy.
Jak funguje výchova malých hasičů?
Máme pravidelné schůzky (tréninky), kde se děti učí uzlovat, musí znát morseovku nebo základy první pomoci. Máme na to metodiku. Na soutěžích jsou přesně daná pravidla, děti musí vědět, co dělat, když začneš krvácet, když zkolabuješ někde v lese, jak tě přenést, jak tě chytnout, z čeho si udělat lehátko, dlahu, co použít, co nepoužít. Dáváme jim docela zabrat.
Zmiňovala jsi letní tábory.
Ano, pořádáme je pravidelně. Já tam jezdím na celý týden vařit pro 50 lidí, z čehož je 35 dětí. Většinou vařím řízky, rajskou, špenát, kuře na paprice, bramborový guláš, sladké těstoviny a pořád dokola, protože vím, že děti mají tato jídla rády.
Takže dovolenou trávíš na dětském táboře?
Přesně tak. Ale ta spokojenost, že si děti jdou přidat, to je k nezaplacení.
Ty jako starostka hasičů vaříš na táboře? To je hezké.
No ano, jsem degradovaná. (smích). Přes rok pořádáme spoustu dalších akcí a soutěží. Plesy, zábavy, čarodějnice. Tam děláme soutěže pro děti, provázíme celým večerem, hlídáme oheň a dáváme pozor, aby se nikomu nic nestalo. Na soutěžích reprezentujeme Möbelix, protože máme helmy s logem.
Kolik času ti tvůj „koníček“ zabere?
Docela dost. Teď jsem například strávila 2 dny v týdnu nad účetnictvím. Je třeba sečíst každý lísteček. Jednou za měsíc máme schůze. Pak také hlídám dceři děti, aby se ona mohla věnovat trénovaní mladých hasičů. Scházejí se každý týden. Dělám to ale ráda. Těší mě, že to děláme pro děti a potažmo i pro celou společnost.
Občas slyším od sousedů, že některý z našich svěřenců pomohl paní vynést tašku s nákupem. Poznala ho, protože měl na sobě tričko hasič. To se pak hezky poslouchá.
Využiješ to, že jsi hasič, i tady v práci?
Asi ne. Možná, kdyby tady bylo potřeba někoho zavolat na zkontrolování hasicích přístrojů, tak to klidně můžu sama. (smích)
Při jakých příležitostech nosíte uniformy a trička?
Trička nosím na schůzky, uniformu většinou na výroční valné hromady, na ples atd.
Jak se cítíš v uniformě?
Hrozně, nerada nosím kravatu a nesnáším silonky. (smích)
Nemáš tedy pocit majestátnosti?
Rozhodně ne. Já uniformu nosím proto, že musím. Neděláme rozdíly, jestli je někdo starosta, kronikář nebo velitel. Prakticky nectíme žádnou hierarchii. Jsme srdcaři, kteří spolek založili pro děti. Máme rádi tu pospolitost. Dodnes si pamatuji jednu maminku, dnes naši fotografku, jak říkala: „Já jsem celý život nikam nepatřila a k vám jsem doslova zapadla.“ To samé slyšíme od ostatních, že konečně mají na sídlišti co dělat. Vyjdou ven a hned se můžou zapojit do práce. Opravujeme auta, mašiny, pořád se něco děje. A jsme v tom všichni společně.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně (nejen) hasičských úspěchů.